První půlku listopadu trávil tucet ochránců přírody ze Skupiny JARO v dalekých Tyrolských Alpách. Tradičně tady pomáháme naší sesterské organizaci JARO Österreich se záchranou nejohroženějších druhů motýlů Alp, třeba atraktivního jasoně červenookého nebo glaciálního reliktu okáče hnědého.
Zpravidla je problém sehnat potřebný počet odvážlivců, kteří by se dobrovolně vydali na tuto strastiplnou cestu za náročnou a často nebezpečnou prací. Nicméně podařilo se to asi i díky tomu, že tentokrát se mělo jednat o relativně odpočinkovou práci – kosení a hrabání trávy na starých říčních náplavech řeky Lech.
V minulosti jsme tu intenzivně vyřezali slušně velkou plochu pro zmíněného okáče, který potřebuje biotop charakteru něco mezi tajgou a tundrou, s roztroušenými malými stromečky, hlavně smrčky. A nyní je třeba plochu udržovat tak, aby znova nezarostla.
Žádné krpály, žádné skály, žádné stromy a kameny létající vzduchem… Práce na rovince, v podstatě dovolená!
A jaká byla skutečnost? Dá se říci, že pokud by nám většina zde strávené doby nepropršela a neprosněžila, byla by to fakt nádhera. Avšak nemáme si na co stěžovat. Nepřízeň počasí jsme překonali zatnutím zubů a nasazením pláštěnek, a díky infrasauně na našem ubytování jsme do terénu vyráželi každý den i v jakžtakž suchých botách. A tak nás z míry vyvedlo jen občasné tahání trávy z vody nebo odklízení bahna, které v průběhu našeho pobytu kvalitně pohřbilo dosud neshrabanou trávu.
A jak to nakonec dopadlo? Celých 7 hektarů luk určených k pokosení jsme skutečně poslední den se setměním a těšně před sněhovým přívalem dohrabali a mohli jet spokojení domů. A dokonce celkem odpočatí, protože jsme opravdu za celých deset dní nemuseli zdolávat jediný kopec. Oblečení doma dosušíme, rýmičky vyléčíme a můžeme zase šplhat po našich milovaných Polabských hůrách!